Menu Zavřeno

Subjektivní vnímání světa

Víte, co je to solipsismus? To je taková filozofie, která říká, že svět je jen výplodem mé fantazie a doopravdy neexistuje. Nemyslím si ale, že je tato téze pravdivá. Kromě toho nejde ani nijak potvrdit, ani vyvrátit, že tomu tak je. A pokud by tomu tak bylo, nic to na pravidlech reálného světa nemění. Stále platí, že když se zapálím, tak to bude bolet. Stále platí, že předměty padají k zemi, protože gravitace. Stále platí, že pod vodou nemůžeme dýchat.

Přesto je solipsismus zajímá filozofie, protože částečně pravdivá je. Svět je totiž z velké části vnímán skrze naše smysly a zpracováván naším mozkem. A výsledkem je to, že svět je skutečně takový, jaký ho vidíme.

Svět je totiž vnímán subjektivně.

Představte si třeba, že dojde k autonehodě – na křižovatce se srazí dvě auta. Nejenže to natočí kamera na rohu, ale ještě to uvidí tři lidé. A teď si představte, že jste detektiv a musíte to vyšetřit. Nejdříve se tedy zeptáte třech svědků a všichni řeknou něco jiného. Jeden řekne, že se srazili spíše čelně, druhý, že jedno najelo do druhého ze strany, a třetí, že jeden do něj najel zezadu. Možná se neshodnou ani na tom jakou ta auta měla barvu nebo jaké bylo počasí.

Nakonec se podíváte na kameru a zjistíte, že to bylo skutečně úplně celé úplně trochu jinak.

Ok, možná v tomhle vymyšleném příkladě trochu přeháním, ale víceméně to tak je.

Lidský mozek je totiž velice nespolehlivý, co se týče vzpomínek a různě je deformuje tak, jak se člověku hodí. Lidi si navíc pamatují jen to, co se jim nějak líbí a potvrzuje to jejich světonázor.

Mám třeba známého, co někde četl o nákladové teorii hodnoty. To je ekonomická teorie, co říká, že všechny věci mají ve skutečnosti takovou hodnotu jako jsou náklady na jejich výrobu. Takže výrobní hodnota mobilu je třeba sto korun, ale prodává se za pět tisíc, protože zbytek je marže, kterou si zlý kapitalista narazil, aby hodně vydělal.

Vysvětlil jsem mu, že tahle teorie je víceméně vyvrácena subjektivní teorii hodnoty, která říká, že věci mají takovou hodnotu na kolik si jí lidi cení a jsou za ni ochotni zaplatit. Ceny tedy tvoří nabídka a poptávka.

Po chvíli diskuze uznal, že to dává smysl a uvědomil si, že je to asi pravda.

O pár dní později to úplně zapomněl a zase opakoval, jak jsou kapitalisté zlí, protože výrobní hodnota a marže.

Teorii o nákladové hodnotě si pamatuje, protože se mu líbí a potvrzuje jeho světonázor. Subjektivní teorii hodnoty rychle vždycky zapomene, protože jeho světonázor vyvrací.

Existuje také jez zvaný konfirmační zkreslení. To znamená, že člověk vyhledává a pamatuje si to, co potvrzuje jeho světonázor, zatímco vše ostatní záměrně ignoruje a vypouští z hlavy. Do jisté míry to děláme všichni. Pak tu také máme jev zvaný cherry-picking, což znamená, že si selektivně vybíráme informace tak, jak se nám hodí. Kdo třeba nesnáší černochy, tak ten si zapamatuje informaci o tom, že černý gangster přepadl bar a zastřelil tam pár lidí. Informaci o tom, že černoch dal peníze na charitu rychle vypustí z hlavy.

Mozek je dokonce občas taková svině, že si vymýšlí falešné vzpomínky. No vážně! Lidi si někdy pamatují věci, které se nikdy nestaly.

Nedávno jsem třeba byl u zubařky a kupoval jsem si od ní mezizubní kartáčky. A když mi je podávala, říkal jsem jí, že bych chtěl ty ještě větší. A ona, že tohle jsou ty úplně největší co má a větší už nejsou/neexistují. A to mě překvapilo, protože si velice dobře pamatuji, jak mi minule říkala, že existují ještě větší. Chtěl jsem se s ní začít hádat, ale došlo mi, že ona to jako zubařka ví líp.
Kde se tedy vzala tato vzpomínka? To je úplně jednoduché – prostě jsem si to s něčím spletl nebo pochopil špatně to, co mi tehdy vlastně řekla.

Jedna známá mi jednou říkala, že má nějakou nadpřirozenou schopnost. Tedy myslí si, že je možná jasnovidka, protože se jí několikrát stalo, že na někoho myslela, a toho někoho za pár minut někde na ulici zrovna náhodou potkala. Ve skutečnosti si momenty, kdy na někoho myslí a potká ho, pamatuje. Na momenty, kdy na někoho myslela a nepotkala ho, nikoliv. To není zajímavá událost, takže si to mozek nepamatuje.

Ještě štěstí, že lidé našli metody, jak tyhle nedokonalosti mozku obejít a zjistit objektivní pravdu. Pokud se dva lidé hádají jestli je strom vysoký metr nebo dva metry, stačí ho prostě změřit metrem. Obyčejný metr nám řekne objektivní fakt – délku stromu – a nebude u toho brát v potaz city lidí kolem.

To je důvod, proč máme objektivní metody měření délky, váhy, času a já nevím čeho všeho. Z toho důvodu je věda nastavená tak, že se všechno neustále měří, zapisuje, hlídá, kontroluje, opakuje a tak dále.

Otázka je ale jiná – co z toho, že svět vnímáme subjektivně a zkresleně vlastně plyne?

Já osobně z toho vyvodil následující závěry:

1) Je dobré brát sám sebe s jistou rezervou

Pokud možno se snažím nehádat za každou cenu, jak se něco stalo a jak někdo něco řekl nebo udělal. Prostě hned od začátku připouštím možnost, že si to nemusím pamatovat přesně.

Stejně tak připouštím možnost, že se můžu mýlit.

Už neříkám “Stalo se to takhle”, ale “pamatuji si, že se to mohlo stát takhle”. Stejně jako častěji zdůrazňuji, že to, co říkám je jen něco, co si myslím, nebo že se jedná o můj názor. Jakožto anarchokapitalista si myslím, že nepotřebujeme stát. Místo “nepotřebujeme stát” říkám “myslím, že ho nepotřebujeme”.

Takhle pokora dělá ve skutečnosti hodně. Člověk připouští svou omylnost a nechává si všude otevřená zadní vrátka.

2) Beru s rezervou i všechny kolem

Je třeba názor, který si myslí drtivá většina lidí, včetně různých expertů a autorit. Ale i když tenhle názor říká nějaká uznávaná autorita v televizi velice sebevědomým hlasem, stále se může mýlit a stále je to jen jeho názor.

Už na mě nedělá tolik dojem, že deset odborníků a členů různých institucí řekne v televizi, že se musí zakázat kouření. Stále jsou to jen lidé, kteří se mohou mýlit.

3) Snažím se na to dávat pozor

Když chci zjistit o něčem pravdu, snažím se vyhýbat tomu, že najdu zdroj, který jen potvrdí můj názor. To je dobré možná jen na začátku, ale časem je dobré si hledat zdroje i z opačného názorového spektra. Časem je dobré se naučit vyhýbat tomu, že informace záměrně filtruji tak, aby říkaly to, co chci slyšet. Stejně se vyhýbám tomu, abych se předem rozhodl, že nějaký názor je úplná kravina a nemá ani cenu se zabývat argumenty, které tento názor podporují.

Takže tolik asi k subjektivnímu vnímání světa. Na závěr jen dodám, že netvrdím nic jakože je svět kompletně subjektivní. Nejsem žádný relativista, který tvrdí, že je věc názoru jestli mě skok z desetipatrové budovy zabije. To říkám hlavně proto, že někteří by si to tak mohli vyložit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.