Menu Zavřeno

Srandy kopec s Linuxem vol. 2

Předchozí díl: Srandy kopec s Linuxem vol. 1

Prakticky jsem strávil celý život jen s Windows, takže nápad přejít na Linux se zdál šílený, ale hecl jsem se, vzal flashku a nainstaloval ho do stolního PC.

Říkal jsem si, že je otázkou času, než začnu nesnášet Linux stejně jako nenásím Windows. A měl jsem pravdu – začal jsem ho nesnášet už od instalace 😀

Instalace je snadná, když máte jeden disk, ale pokud jich máte víc a potřebujete si rozdělit partitions ručně, začne to být složitější. Na starších PC musíte vytvořit partition pro swap. Na novějších pak EFI (pokud máte nový typ BIOSu, co se jmenuje UEFI). Doporučuje se mít oddělený systém (tzv. root partition označená prostě jen lomítkem /) a pak /home partition pro data. Ještě se hodí mít /timeshift partition, kam si můžete dělat zálohy systému a obnovovat je do určitého bodu, když se něco posere (párkrát mě to fakt zachránilo).

Abyste mohli jednotlivé diskové oddíly definovat, musíte si nejdříve trochu nastudovat, jak se to dělá a trochu si to vyzkoušet a osahat, projít nějaký ty Youtube videa a tak dále. Dá se při tom totiž pojebat hodně věcí.

Já jsem se s tím drbal půl dne a po instalaci mi Linux co? No, nenastartoval. A proč? Protože ještě před tím, než jednotlivé partitions definujete, musíte dát, že chcete GPT partitions table. Když to neuděláte, Linux neví, co vlastně chcete. Mimochodem, Windows obvykle používá souborový systém NTSF nebo FAT32 (spíše u externích věcí), oproti tomu Linux fachá na ext4. Tohle taky musíte u každýho partition definovat 🙂

Po instalaci, kdy už jsem byl chabrus na nervy, a litoval svého rozhodnutí, jsem začal konečně fungovat na Mintu.

Některé věci fungovaly opravdu daleko lépe, než jsem čekal. Příjemně mě překvapilo fungování některého software, od kterých jsem naopak očekával, že budou problémy. Steam funguje na pohodu (sem tam nějaký ty pády), rozjel jsem dokonce i DOOM (2016) – rovněž totálně bez chyby.

Postupně jsem začal chápat logiku toho, jak Linux funguje, získával zkušenosti a docela jsem si zamiloval příkazový řádek. Ten je fakt naprosto powerful a užitečný. Začal jsem v něm dělat prakticky úplně všechno. Koupil jsem si třeba album od kapela Giah Mesiah a chtěl jsem to zkonvertovat do flacu. Googlil jsem, jak se to dělá a zjistil, že stačí nainstalovat abcd (sudo apt-get abcd) a pak funguje příkaz:

abcd -o flac

… a bez problémů se to převede.

Nebo, chcete si stáhnout video z Youtube? Napíšete:

youtube-dl ‘url videa’

a puf, máte ho v PC.

Nebo chcete porovnat dvě složky, jestli se nějak liší (například máte dvě zálohy fotek a máte pocit, že tam neproběhla změna, takže je to duplicitní a můžete jednu smazat, ale pak si řeknete, že možná jen změny proběhly, takže to radši čeknete).

Napíšete:

diff /cesta k jedné složce/ /cesta k druhé složce/

a ono to vypíše rozdíly.

Takových kravin je v Linuxu celá řada a opravdu je to fajn.

Je docela jednoduché také aktualizovat všechny nainstalované programy. Ve Windows se o ně musíte starat jednu podruhé, ale v Linuxu stačí napsat

sudo apt-get update
sudo apt-get upgrade

a ono to aktualizuje většinu věcí (ne však úplně vše – některé balíčky v repositáři chybí – lze si však libovolné repositáře přidávat).

Bohužel mě později začalo hodně věcí natolik srát, až jsem uvažoval, že odejdu žít do kláštera, kde nejsou žádné moderní technologie a člověk tam nemusí nic řešit.

Programy jsou v Linuxu trochu matoucí. Hodně základních věcí jde v pohodě nainstalovat v nástroji jménem Software Manager, což je něco jako Google Play ve vašem Androidím telefonu. Vyberete ze seznamu, dáte nainstalovat puf, funguje to. Pak jsou tu balíčky tar.gz, které musíte umět rozbalit, příkazové spouštěče jménem .sh (něco jako .bat ve windows), balíčky s koncovkou .deb, které fungují jen v Linuxech postavených na Debianu (kam Mint patří), ale u těch musíte řešit tzv. závislosti (dependencies), tj. chtějí k fungování, abyste měli nainstalované ještě něco dalšího. A to něco dalšího zase bude chtít zase něco dalšího a tahle můžete strávit celý den přehazováním dementních balíčků lopatou. Ještě se některé appky dají klonovat z Githubu. No, a nakonec jsou některé programy ve formě souboru, co se jmenuje AppImagine. Ty fungují asi nejlépe.

Nicméně navzdory všemu se mi podařilo rozjet skoro všechno, co jsem potřeboval, včetně Spotify, různých kecacích programů jako Telegram a Signal, různé prohlížeče, Steam a já nevím, co všechno. Takže celkem cajk.

V první části jsem zmínil editor videí DaVinci, který měl mít teoreticky podporu Linuxu a měl normálně fungovat. Inu, mně prostě naprosto nefungoval. Nejdříve jsem si nainstaloval ovladače grafické karty, a hlavně rozšíření jako Vulkan a OpenCL. Nakonec se DaVinci rozjel, ale stejně odmítal přehrávat videa – jen se spustil a víc ani hovno. Po tom mi záhadně přestal fungovat streamovací program OBS. A přicházely čím dál větší podivnosti.

Je fakt, že můj hardware není vůbec Linux friendly. Základní deska prakticky nemá žádné ovladače a nefungovalo mi USB 3.0 (a byl jsem línej to řešit). Pro mou herní myš existoval takový softík, kde jsem mohl nastavovat spoustu věcí a sledovat stav baterie. Jo, tak to pro Linux tady neexistuje.

Systém mi také docela často úplně zamrzl a přestal reagovat. A obvykle pomohl jen restart. Problémů začalo přibývat, stejně jako moje frustrace. Nedávno jsem stáhl nějakou novou aktualizaci a celý OS se ještě víc rozjebal, až mi nechtěl nastartovat.

Fungoval jsem na Linuxu tedy celé tři měsíce a nakonec se to rozhodl vzdát. Vracím se na Windows.

A kdybych to měl nějak celé shrnout a zhodnotit? Z mého textu by se mohlo zdát, že je Linux fakt hodně špatnej, ale…

Není! Jde o to, že si moc nerozuměl s hardwarem na mým stolním PC, kde je každý kus kovu a plastu orientovaný na Wokna. Na mým ntb Linux stále funguje bez problémů. Řekl bych, že oba systémy (Win i Linux) jsou v některých ohledech hodně na hovno, ale v některých zase hodně dobrý.

Nakonec jsem se rozhodl, že na herním PC bude Windows na hry a editaci videí. Oproti tomu na ntb budu mít Linux a budou tam data, u kterých nechci, aby mi je MS šmíroval. Jsem hrozně rád za tuhle zkušenost. Myslím, že navzdory všem frustracím mi to dalo opravdu hodně. Každej, kdo se nějak zajímá o IT by si měl s Linuxem zkusit pohrát – třeba jen ve virtuálním PC.

Linux – ačkoliv ještě nemá na to být mainstreamovým operačním systémem na desktopech, určitě ušel za posledních deset let velkou cestu (před deseti lety to bylo daleko větší no-go, než dneska), takže bůh ví, kde bude za dalších deset let. Budoucnost každopádně vypadá slibně.

Takže asi tak 🙂

3 Comments

  1. Radek

    “Instalace je snadná, když máte jeden disk, ale pokud jich máte víc a potřebujete si rozdělit partitions ručně, začne to být složitější” – nechápu, proč rozdělovat disk(y) ručně v terminálu, v klasickém instalátoru si vše “naklikáš” stejně jako ve W$, stačí vybrat při instalaci “něco jiného”…

    “balíčky s koncovkou .deb, které fungují jen v Linuxech postavených na Debianu (kam Mint patří), ale u těch musíte řešit tzv. závislosti (dependencies), tj. chtějí k fungování, abyste měli nainstalované ještě něco dalšího…” – ani toto není (většinou) potřeba. Pokud spustíš instalaci v souborovém manažeru poklepáním (jako ve Win na *.exe), spustí se instalace přes Gdebi a ten si vše dotáhne sám…

    Jinak dobrý článek a fakt je, že u Linuxu je třeba trochu víc přemýšlet a hledat. Já ale po dlouholetých zkušenostech s oběma (Linux i Windows, počínaje 3.11), často také trapných, už Windows odinstalovávám ihned po zakoupení nového HW. Mám je vlastně jen na jednom stroji pro případ, že potřebuji někomu pomoct. Ovšem nejsem zas tak náročný na aplikace, většinou si vystačím s těmi linuxovými, nebo to prostě neřeším.

    • matt-off

      Ahoj,

      “nechápu, proč rozdělovat disk(y) ručně v terminálu, v klasickém instalátoru si vše “naklikáš” stejně jako ve W$, stačí vybrat při instalaci “něco jiného”…” – však nemluvím o terminálu, ale přesně o tomhle. Ale to, co následuje v “něco jiného” je stejně mírně složité pro začátečníka. A občas na některé věci potřebuješ gparted (například, abys vybral typ partitions table).

      “Pokud spustíš instalaci v souborovém manažeru poklepáním (jako ve Win na *.exe), spustí se instalace přes Gdebi a ten si vše dotáhne sám…” – to nefunguje ale u všech balíčků 🙂

      Díky za komentář:)

      • Radek

        Souhlasím, že pro začátečníka to může být složitější, ve W nic při instalaci neřeší (většinou) a nechá vše na instalátoru. To lze ovšem i v tom Mintu. Osobně to moc nedoporučuji, ale ta možnost tam je. Typ partition? – to jsem nikdy neřešil a nechal to na instalátoru. Při instalaci vybírám typ souborového systému, velikost a přípojný bod – to v instalatoru je. Ovšem i zde platí: každý, kdo chce linux používat si o něm musí něco přečíst!, protože Linux je proti Windows “prostě jiný systém” (tím nemíním tebe – je vidět, že začátečník nejsi 🙂 ). Já doporučuji wiki ubuntu, je to k mintu nejblíž a je dost dobrá.
        Nefunkčnost Gdebi je způsobena chybou v deb balíčku, pak se ovšem tomuto balíčku raději vyhnu a hledám jiný nebo kompiluji ze zdrojáků. Ale to už pro začátečníka určitě nebude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.